Hvězdy nám nepřály - recenze

Autor: John Green
Nakladatelství: Knižní Klub
Počet stran: 240
Rok vydání: 2013
Hodnocení obálky: 5/5

Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vypravěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

Hned na začátek musím říct, že na tuto knihu se píše recenze velice těžce. Kniha byla vtipná, ale zároveň hodně smutná, že jsem při některých částech i brečel (hlavně ke konci). John Green napsal knihu, která každému po přečtení navždy zůstane zaryta v paměti a bude na ní rád vzpomínat, i když za ten konec by i zabíjeli. Nejen tak si nese označení Světový bestseller.

Hazel má rakovinu a taky vodu na plicích, takže se jí i špatně dýchá, takže má přístroj, který jí dodává do těla kyslík. Chodí do podpůrné skupiny, kde chodí lidé, kteří mají také rakovinu. Jednoho dne se tam ukáže August, který se souboje s rakovinou vyšel s amputovanou nohou. Oba se do sebe zamilují a tak můžeme sledovat průběh jejich vztahu. Hazel má také oblíbenou knížku, kterou doporučí Augustovi, aby si jí přečetl, a po přečtení mají oba dva plno otázek na autora, tak si s ním začnou tedy psát. A tak začíná ten zajímavý, trochu i dobrodružný, ale hlavně romantický a hodně smutný příběh od Johna Greena, který by si měl každý aspoň jednou přečíst.

Tohle byla snad nejsmutnější knížka, kterou jsem kdy četl. Autor má skvělý talent, díky kterému to vypadalo skoro jako skutečná událost. Knížku jsem měl přečtenou během chvilky. Vážně mě kniha hodně vzala příběhem, že jsem se ani nedíval na chyby, která tam snad ani žádné nebyly. Obálka knihy je taky úžasná. Ze začátku se mi nelíbilo, že je tam ten "znak" Edice světový bestseller, ale na živo to není tak špatné a nevadí mi to. Koupí knihy rozhodně nelituji, protože se jedná vážně o knihu, na kterou budu rád vzpomínat a už se těším na další knihu od Johna Greena, která by měla vyjít snad ještě letos.

Nebojím se knihu ani hodnotit jako nejlepší knihu tohoto roku co jsem zatím četl. Samozřejmě na prvním místě jsou Bohové Olympu: Znamení Athény, ale to je takový fantasy příběh, toto je něco, co by se skutečně mohlo někdy někde stát. V knize bylo hodně zajímavých myšlenek, ale i tak všeho ostatního. Zaujalo mě třeba, jak si August dal cigaretu do pusy, ale nezapálil jí a řekl, že je to metafora, že nenechá zabijáka zabíjet.

Hodně mě ale ke knize přilákaly recenze ostatních bloggerů a recenzentů, protože všichni knihu chválili, tak jsem se jí rozhodl koupit a neudělal jsem chybu.  Takový zajímavý a smutný příběh jsem ještě nikdy nečetl. Za začátku, ale i ke konci knihy bylo hodně vtipných momentů, při kterých se člověk zasmál, ale čím víc se to blížilo ke konci, tím víc to bylo smutnější. A posledních asi 50-70 stran bylo vážně hodně smutných, kdy se už stalo, že člověk začal i brečet a ne málo.

Knihu Vám všem rozhodně doporučuji, protože tuto knihu by si měl každý aspoň jednou v životě přečíst, protože tam najde plno myšlenek a hlavně romantiky, ale taky hodně vtipu i smutku. Myšlenka, že vše je vedlejším účinkem umírání je velice zajímavá. Knihu doporučuji všem, ale kdyby chtěl někdo žánrově, tak těm, kteří mají rádi romantické knihy, příběhy, které se mohou kdykoliv stát, smutné příběhy, vtipné příběhy a prostě všem, protože tam je z každého něco. Rozhodně přečtením této knihy neuděláte chybu.

Když člověk čte nějakou příručku, webovou stránku nebo něco podobného o rakovině, mezi jejími vedlejšími účinky je vždycky uvedená deprese. Jenže ve skutečnosti není deprese vedlejší účinek rakoviny. Deprese je vedlejší účinek umírání. (Rakovina je taky vedlejší účinek umírání. Vlastně jako skoro všechno.) Máma byla ale přesvědčená, že potřebuju léčit, a tak mě vzala k mému obvyklému doktoru Jimovi.